utopie

Náš Facebook Newsletter

Naše projekty

www.hopetv.cz

www.awr.cz

www.adventiste.cz

Uvěřil jsem. A co dál?

Je před námi předposlední téma. Pokud jste prošli poctivě všechna předchozí, lépe už rozumíte tomu, čemu jako křesťané věříme a proč. Možná, že jste u sebe zaznamenali změnu. Říkáte si, že pokud je Bůh takový, jak je zde představen, pak stojí za to za ním jít. Nikdo nás totiž nemiluje víc než On. Co má člověk udělat, pokud dojde do bodu, kdy si řekne, že chce Ježíše následovat? Nebude nás zajímat, co říká ta či ona církev, ale stejně jako v předchozích lekcích se i nyní podíváme do Bible.

Když se Ježíš po svém vzkříšení loučil se svými učedníky a měl odejít z této země, pověřil je důležitým úkolem:

A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude zachráněn...“ (Marek 16,15-16)

Ježíš říká, že kdo uvěří, má být na znamení této víry pokřtěn. Co se vám vybaví, když slyšíte slovo „křest“? Vidíte kostel, nemluvně a pana faráře, jak ho polévá vodou? Budeme-li pozorně číst slova, která řekl Ježíš, zjistíme, že zde něco nesedí. „Kdo uvěří a dá se pokřtít“, říká Ježíš. Jak může nemluvně uvěřit? V Bibli se hovoří o křtu mnohokrát, ale ani v jednom případě o křtu dítěte. Proč? Protože křest je vázán na změnu myšlení. Člověk musí nejdříve uvěřit, jinak křest nemá smysl.

Mnohokrát jsem dostal otázku, zda bude zachráněno malé dítě, které zemře. Bůh, kterého jsem poznal, je spravedlivý, milosrdný a laskavý. Skrze proroka Ezechiela řekl toto:

Děti nebudou trpět za provinění svých rodičů a rodiče nebudou trestáni za viny svých dětí. Každý člověk buď dostane odměnu za svoji spravedlnost, nebo zaplatí životem za svou vzpouru. (Ezechiel 18,20 – Parafrázovaný text Slovo na cestu)

Křest dětí se v církvích objevil mnohem později. Lidé se domnívali, že když dítě zemře nepokřtěné, nebude zachráněno. Ale nic takového Bible neučí. Naopak, bylo by to velmi nespravedlivé. Dítě nemůže za své rodiče. Pokud by jej nedali pokřtít, mělo by smůlu, a v opačném případě by jiné dítě mělo naopak štěstí. Do církve se dostalo v průběhu historie mnoho falešných představ. Proto je třeba jít k čistému prameni, Bibli, a přesvědčit se osobně, kde je pravda.

Řecké slovo, které do češtiny překládáme jako „křest“, zní βάπτισμα (baptisma) a znamená ponoření. Jak už z názvu vyplývá, křest se původně prováděl vždy ponořením pod hladinu. Nikde v Bibli se nesetkáme s politím nebo pokropením.

Když uvěřil etiopský dvořan, který se vracel ze svátků v Jeruzalémě, Filip jej pokřtil. Podívejte se, jak to proběhlo:

Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. (Skutky 8 38-39)

Sestoupili do vody a pak vystoupili z vody. Symbol ponoření má v sobě velkou hloubku. Do vody obrazně vchází „starý“ člověk a „nový“ z ní vystupuje. Pod hladinou zůstává celá moje minulost. Vše je pohřbeno v hlubinách a nikdy nebude připomínáno.

Řekli jsme si, že ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista, má být pokřtěn. Jak poznám, že jsem uvěřil a je čas se nechat pokřtít? Něco nám napoví příběh, který se odehrál v Jeruzalémě o svátku Letnic. Petr, Ježíšův učedník, zvěstoval lidem, kteří přišli na svátky, že Kristus, který byl ukřižován, vstal z mrtvých. Byl to zaslíbený Mesiáš, který naplnil všechna proroctví. Přišel, aby zachránil tento svět. I když se nedopustil ničeho zlého, my lidé jsme jej ukřižovali, ale on vstal z hrobu! Lidé Petrovi naslouchali. Jak reagovali?

Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Skutky 8,38-39)

Jak poznám, že je čas pro křest? Prožiji situaci, kdy jsem zasažen v srdci, pociťuji svoji nedostatečnost, hříšnost a mám stejnou otázku jako lidé o letnicích: „Co mám dělat?“ A přesně to, co v tuto chvíli mám udělat, je činit pokání. Tedy otevřít Bohu své srdce. Vylít mu celé své nitro. Vyznat mu svá provinění a požádat jej o odpuštění. Když se toto stane, je křest přirozeným důsledkem. Tento proces si nemohu navodit sám, ale je výsledkem toho, že se mě „dotkl“ sám Bůh. Petr ale také říká, že tím to neskončí. Člověk dostane dar Ducha svatého. Jinými slovy: dostanete sílu od Boha pro vše, co vás čeká. Křest neznamená, že dál půjde v životě vše hladce. Neznamená to, že se mi vše špatné vyhne. Vůbec ne. Ale tomu, co přijde, budu čelit ne jen lidskou mocí. Bůh mě uschopní ke všemu, co se mnou zamýšlí.

Křest je veřejné přihlášení se k tomu, že Kristus je mým Pánem a že mu chci podřídit celý svůj život. Je to podobné jako se svatbou. Svatbou dávám veřejně najevo, že jsem se rozhodl žít s jednou konkrétní ženou, chci ji milovat a být jí věrný. Křest je vlastně naší odpovědí na to, co Bůh pro nás udělal!