utopie

Náš Facebook Newsletter

Naše projekty

www.hopetv.cz

www.awr.cz

www.adventiste.cz

K čemu církev?

V naší zemi jsou církve vnímány velmi negativně. Popravdě musím říct, že se tomu ani nedivím. Jsme prý nejvíce ateistickou zemi Evropy a je pochopitelné, že většina lidí získává informace o církvích z médií, nikoli z vlastní zkušenosti. Ve zprávách se tolik neobjevuje, že ta či ona církev dělá něco prospěšného, ale více se dozvídáme o pedofilních kněžích, duchovních vůdcích žijících v přepychových vilách a boji církví o majetek. Navíc pohled do historie není také nijak lichotivý. Myslím, že většina lidí až tak neodmítá víru v Boha, ale odmítá církev, myšleno organizaci. Pojďme se podívat na to, co říká Bible o církvi a o jejím poslání.

Na úvod chci citovat a vysvětlit jedno podobenství, které vyprávěl Ježíš. Zapsal jej ve svém evangeliu Matouš:

Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých.

(Matouš 13,48-49)

Co toto podobenství znamená? Když Ježíš povolal svých dvanáct učedníků, kteří byli rybáři, řekl jim, že z nich učiní rybáře lidí. V tomto podobenství hovoří o tom, že v průběhu dějin bude po celém světě hlásána radostná zpráva o tom, jaký je Bůh, co Bůh udělal pro člověka a že člověk může být zachráněn. Mnoho lidí na toto poselství zareaguje pozitivně a stanou se Kristovými následovníky. Patřím k nim dnes i já. Je zajímavé, že v této síti neuvíznou jenom dobří následovníci, ale také mnoho těch, kteří by tam být neměli. Jejich pohnutky a motivaci, zná jen Bůh. Vše vyjde najevo až v závěru dějin. Tehdy budou odděleni zlí od dobrých.

Co to znamená? Na světě najdeme mnoho křesťanů hlásících se k Ježíši Kristu, ale ne všichni, kteří jsou členy církví, budou zachráněni. Někteří žijí tak, že z toho Bůh radost nemá. Můžeme o tom slyšet i ve zprávách. Řada lidí si řekne: jestli je církev taková, pak s ní nechci mít nic společného.

Co bylo Ježíšovým záměrem a co je tedy církev? Plánoval Bůh, že na této zemi budou tisíce křesťanských denominací, které nejsou často schopné se domluvit?

Slovo „církev“ je překladem řeckého slova „ecclesia“ (ἐκκλησία) a znamená doslova „shromáždění“, myšleno shromáždění kolem Krista. Církev je tedy společenství lidí, v jehož středu je Ježíš Kristus. Na počátku církev nebyla žádnou organizací, neměla IČO ani přesnou adresu. Dokonce církev nevlastnila ani žádné budovy. Lidé se scházeli po domech a měli mezi sebou úžasné vztahy. Lukáš, který napsal biblickou knihu Skutky apoštolů, o tom podává svědectví.

Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Skutky 2,44-47)

Chtěli byste být součástí takového společenství? Společenství, ve kterém cítíte, že máte hodnotu, kde na vás druhým záleží. A když přijdou problémy, pomohou vám. Můžete se svěřit a pocítit zájem ostatních. Nezáleží na tom, zda jste bohatí nebo chudí, společensky významní nebo bezvýznamní. To není utopie, tak tomu skutečně bylo. Taková byla církev. Byla však i pronásledovaná z mnoha stran. Stát se křesťanem znamenalo vystavit se velkému nebezpečí. Šlo jim často i o život. Ale ti, kteří si zamilovali Boha a tuto lásku poznali i v mezilidských vztazích, nemohli jinak. Umírali na hranicích, popravištích a v arénách. Nezapřeli však toho, kterého poznali a který nejdříve obětoval svůj život za ně. Nezapřeli Ježíše.

Dokud byla církev utlačována, byla silná ve víře a zachovávala vše, co slyšela od Ježíše a jeho učedníků. Drželi se Bible a žili podle ní. Změna nastala v roce 312 po Kr., kdy se z pronásledovaných stali tolerovaní, později státem uznaní a nakonec, za římského císaře Konstantina, jediní povolení. Ano, čtete dobře. Za necelých sto let se ze zakázaného společenství křesťanů v Římské říši stalo jediné povolené náboženství. Co myslíte, k čemu to vedlo? Členy církve se začali stávat i velmi bohatí a vlivní lidé. Vstupovali do ní i ti, kteří neprožili skutečnou změnu. Pomalu, ale jistě docházelo ke kompromisům s pravdou a k ústupkům. To trvalo stovky let. Představte si, že byla doba, kdy jste mohli být duchovním v církvi, a přitom jste vůbec nemuseli znát Bibli. Církev se stala spíše politickou organizací sledující své zájmy. Bohoslužby se směly odehrávat pouze v latině, které prostí lidé nerozuměli. Mít doma Bibli nebo jen její část ve svém rodném jazyce znamenalo riskovat život.

A pak se objevili lidé jako Valdenští, Wyclif, Knox, Jan Hus, Jeroným Pražský, Martin Luther a mnoho dalších, kteří četli Bibli a začali volat k nápravě. Jaký byl výsledek? Snažili se je umlčet, zastavit. Tehdejší církev se napravit nepodařilo, a tak nakonec ti, kteří chtěli žít podle Bible, z této církve odcházejí. Chtěli poslouchat Boha, ne člověka! Podobnou zkušenost měli i Ježíšovi učedníci, když i je chtěli umlčet.

Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ (Skutky 5,27-29)

A tak vznikli takzvaní Protestanté, tedy ti, kteří protestovali proti učení tehdy jediné církve. Od té doby vznikly stovky nových církví. Jak se v tom všem vyznat? Která je ta správná? Existuje vůbec?

Tuto otázku jsem dostal také mnohokrát. Odpovídám jedním příměrem. Pokud by byly v oběhu falešné bankovky, jak byste rozpoznali falešnou od pravé? Je to jednoduché. Nejde o to, poznat přesně všechny falešné, jejich znaky, chyby, nedokonalosti. Jde o to, abyste dokonale poznali tu pravou. Pak poznáte i jakoukoliv bankovku falešnou.

Není cesta poznat učení všech církví a porovnávat je. Na to by vám nestačil celý život. Stačí, když poznáte Bibli, ze které všechny církve vycházejí. Pak si sami uděláte úsudek, co je správné a co správné není. Když by se mě někdo zeptal, zda si myslím, že jsem dnes v té správné církvi, odpověděl bych takto: „To, co jsem mohl dodnes poznat z Bible, mě vede k přesvědčení, že učení církve, které jsem součástí, se nerozchází s tím, co jsem poznal. Pokud bych ale zjistil, že církev učí něco jiného než to, co čtu v Bibli, pak bych se řídil tím, co říká Písmo.“

Reformátoři přijali pravidlo, kterým se řídím: Sola skriptura – jedině Písmo. Bible má nejvyšší autoritu. Ne člověk, ani jakékoliv jiné spisy.

Pojďme si nyní odpovědět na zásadní otázku. Má být člověk součástí nějaké církve, když uvěří a chce být pokřtěn? Anebo je dobré zůstat sám?

Když čtu Bibli, všude narážím na skutečnost, že když tehdy lidé uvěřili, připojili se k učedníkům.

Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.

(Skutky 2,41)

Ve svých dopisech křesťanům do Říma, Korintu i Efezu Pavel píše, že křesťané jsou součástí společenství.

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Římanům 12,4-5)

Podobná slova jsou adresována křesťanům do Korintu.

Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. (1. list Korintským 12,12-18)

Když člověk uvěří, stává se součástí „těla“, tedy církve. Tam slouží a pomáhá tak, jak umí, a tím, co mu je blízké. Bůh dává každému, kdo jde za ním úkol. Je to podobné jako v lidském těle. Když nás bolí zub, trápí se tím celé tělo. Když nefunguje správně nějaký orgán, trpí tím celý člověk. V církvi bolest jednoho je bolestí všech. Jednomu na druhém záleží. Každý by měl najít společenství, které podle jeho poznání Bible také žije. Tam by měl zakotvit a plnit poslání, které od Boha dostal. Pokud v průběhu času pozná, že učení církve se rozchází s tím, co nachází v Písmu, je třeba o tom hovořit a když se nedaří sjednat nápravu, posunout se dál. Bůh upřímně hledající vede a nenechá vás bez pomoci. To je naše jistota.

Velký přínos také vidím v tom, že když je člověk součástí společenství, pronikne lépe do poznání Písma. V mé církvi se scházíme každý týden, abychom společně o tématech Bible hovořili. Čteme tuto knihu na pokračování a učíme se aplikovat do života to, co poznáváme. Díky tomu má každý zpětnou vazbu, vnímá postřehy druhých a je chráněn před tím, aby si vykládal některé myšlenky špatně.

Jedním ze znaků zdravé církve je ten, že je v ní člověk svobodný. To znamená, že když chce odejít, může, a lidé jej nepřestanou mít rádi. Může říct svůj odlišný názor a nikdo se na něj nebude dívat skrze prsty.

Společenství, kterého jsem dnes součástí, je moc fajn. Není bez chyb, ale jsou to lidé otevření, hledající Boží vůli a navzájem se podpírající. Je mi mezi nimi dobře. Přeji vám, abyste i vy našli v dnešním rozbouřeném světě svůj pokojný přístav.