utopie

Náš Facebook Newsletter

Naše projekty

www.hopetv.cz

www.awr.cz

www.adventiste.cz

Slyší nás ve vesmíru?

Pokud existuje Bůh, je možné s ním hovořit? Je potřeba znát tu správnou formulku, aby nás vyslyšel? A odpovídá? Jak jej můžeme slyšet? Na tyto otázky se dnes pokusíme najít odpovědi.

Rozhovoru s Bohem se říká modlitba. Slyšíme-li toto slovo, pak se pravděpodobně každému z nás vybaví něco jiného. Někdo vidí starého člověka v kostele, jak odříkává stále dokola zvláštní slova. Jinému se vybaví knížka, ve které jsou modlitby napsané. Další si vzpomene na hinduisty, u nichž viděl modlitební mlýnky. Co je to modlitba? Je to jakási mantra, autosugesce? A „funguje“? Co k tomu říká Bible a sám Ježíš?

Kdysi mi můj učitel teologie řekl: „Způsob, jakým se modlíš, záleží od toho, v jakého Boha věříš.“ Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, jak hluboce pravdivá tato slova jsou. Pokusím se to lépe vysvětlit.

Pokud věřím v Boha, který je krutý a nemilosrdný, pak mé modlitby budou plné strachu a úzkosti. Budu-li věřit, že můj Bůh po mě vyžaduje bezchybný výkon v životě, pak i mé modlitby budou podle toho vypadat. Pokud věřím, že je třeba dělat mnoho dobrých skutků, aby mi bylo odpuštěno, pak i modlitbu mohu chápat jako něco, co musím dělat často a dlouho. To, jak vnímám Boha, se odrazí v mém přístupu k němu.

Pojďme se podívat, co o modlitbě řekl sám Kristus.

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu.

Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“

(Matouš 6,5–8)

Co se z tohoto textu dozvídáme? Nemáme se modlit „naoko“, kvůli někomu, aby nás druzí viděli. V naší zemi se nesetkáme s tím, že by se na ulici někdo modlil, ale v době Ježíše to bylo běžné. Lidé dávali okázale najevo svou zbožnost. Ježíš říká, že je to pokrytecké.

Pak ukazuje na to, že modlitba je osobní věc. Jsem zde já a Bůh. On vidí, co je skryto v mém srdci. Mohu s ním hovořit třeba ve vězeňské kobce a on mě uslyší.

Dále Ježíš říká, že pohané (lidé, kteří nevěří v jediného Boha) si myslí, že když se budou modlit často a dlouho stále dokola, že budou vyslyšeni. To je omyl. I křesťan se může modlit dlouhé hodiny úplně zbytečně. Pro Boha je důležité, aby člověk přemýšlel nad tím, co říká. Aby tedy nemluvil naprázdno.

Závěr našeho textu je zajímavý. Dříve, než vyslovíme to, co chceme říct, Bůh už ví, co řekneme. Proč se tedy modlit, když ví vše předem?

A tady jsme u důležité věci. Modlitba není o tom informovat Boha. Modlitba není ani kvůli Bohu, ale především kvůli nám samým. Když s ním totiž rozmlouvám, pak mi dochází hodně věcí. Vidím, o co mi v životě jde. Vidím to, jaký jsem. Mohu přemýšlet nad tím, jak dál. Není to ale žádná autosugesce, tedy sebe ovlivnění bez účasti Boha. Funguje je to tak, že já si něco uvědomuji a předkládám to jemu. On rozhodne, co s tím dál. Mnoho lidí tzv. medituje, ale jsou na to sami. Objímají stromy, upínají se k vesmírné energii, ale pouze poznání živého Boha dá naší modlitbě správný význam.

Je to podobné jako s malým dítětem. Když byly naše dcery ještě malé, tak jako rodiče jsme věděli, co by chtěli, po čem touží. Ale vždy jsme se snažili vysledovat, zda jim na tom opravdu záleží a není to jen chvilková touha, která je za týden opustí. Bůh ví, co potřebujeme, ale jako dobrý otec sleduje, jestli si to uvědomujeme i my a opravdu nám na tom záleží. Pokud ano a je to k našemu dobru, vyslyší nás.

Podívejme se teď na modlitbu z praktického hlediska. Nejdříve zkusme zjistit, jak se modlil Ježíš.

V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.

(Lukáš 6,12)

Když nad tímto textem přemýšlím, pak si uvědomuji, že modlitba není jenom odříkávání slov. Nedovedu si představit, že by Ježíš například v devět večer začal mluvit a skončil v šest ráno. Vést devítihodinový monolog, to není modlitba. On nejenom něco říkal, ale také naslouchal a přijímal odpovědi. Ten čas mu rychle utekl, protože byl ve společnosti někoho, s kým mu bylo velmi dobře. Pokud jsme byli někdy zamilovaní až po uši, tak víme o čem je řeč. Hodina nám připadala jak minuta.

V Bibli jsou některé modlitby Ježíše zaznamenané. Co říkal?

Přišli do olivového sadu, zvaného Getsemane. „Počkejte tady na mne, než se pomodlím,“ požádal Ježíš učedníky. Vzal s sebou jenom Petra, Jakuba a Jana. Ti viděli, že Ježíše se zmocňuje strach a tíseň. Netajil se tím: „Je mi těžko až k smrti. Zůstaňte tady a bděte se mnou.“ Odešel kousek dál, padl na zem a modlil se, aby byl ušetřen nastávajících hodin, kdyby to bylo možné. „Otče, Otče“" volal, „ty máš všechny možnosti. Ušetři mne toho kalicha utrpení. Nehleď však na to, co chci já, podrobím se poslušně tvé vůli.“

(Marek 14,32–36, Parafrázovaný překlad Slovo na cestu)

Ježíš věděl, co je před ním a bylo mu velmi těžko. Můžeme vidět, že nepoužíval žádné naučené fráze. Mluvil ze srdce. Slova „Otče, Otče“, která máme v textu, v originále znějí „Abba, Abba“ a doslova znamenají „Tatínku“. Takto děti důvěrně oslovovaly svého tátu. Takový vztah měl Ježíš se svým Otcem. A přesně o takový vztah Bohu jde. Nechce, abychom používali „církevní, náboženský“ žargon, ale abychom s ním mluvili tak, jak hovoříme s někým, koho si vážíme, máme k němu úctu a víme, že nás miluje.

Už tedy víme, že nemusíme znát žádná přesná slova, že modlitba není naučená básnička. Ale jak Bůh odpovídá? Jak mu naslouchat? Bůh má tisíce způsobů, jak nám něco říct. Přes Bibli, přes jiného člověka, přes média, kdy nám něco tzv. docvakne, přes přírodu, vesmír atd. Je třeba naslouchat a být připraven.

Podělím se s vámi o mou nejběžnější osobní zkušenost, jak to dělám já.

Věřím, že nejčastější způsob, jak odpovídá člověku, je skrze Bibli. Křesťan, který nečte tuto knihu, vlastně bere Bohu možnost použít tento komunikační kanál. Stává se také méně citlivým. Pro mě dnes modlitba není to, že bych musel sepnout ruce, zavřít oči a případně pokleknout. Můj nejčastější způsob modlitby je následující: Pohodlně se posadím, otevřu Bibli a čtu nějakou pasáž. Když ji dočtu, tak znovu toto místo promýšlím a hovořím s Bohem.

Například část Žalmu 73.:

„Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“

Bože, přemýšlím nad sebou a vidím, že já rozhodně čisté srdce nemám. Ty vidíš, co se mi často honí hlavou, ale také víš, že chci být lepší.

„Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,

neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.“

Někdy mám vztek, když vidím, jak ti, co mají peníze a moc, si užívají život a jiný se trápí. Ten, kdo ti důvěřuje, trpí a ten, kdo na tebe kašle, se má dobře! Nerozumím tomu, ale vím, že jsi nad tím vším a jednou bude spravedlnost.

„Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí,

nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.“(Žalm 73,1–5)

Vidím to každý den. Ale já vím, že má víra nemůže stát na tom, jestli se mám dobře, nebo špatně. Chci se učit ti důvěřovat za všech okolností.

Čtu a přemýšlím nad sebou, nad lidmi, které znám, a o tom všem s Bohem mluvím. Věřte mi, že když se takto modlím, čas ubíhá velmi rychle. A Bůh odpovídá. Přichází mi na mysl myšlenka, že bych mohl pro někoho něco udělat, někomu zavolat, někam zajít. Leží mi na srdci lidé, kterým pomáhám poznávat Boha, a i o nich s ním hovořím. Člověk se může modlit za volantem, v autobuse, v letadle, ve frontě ... Bible nikde neříká, jaký postoj těla je při modlitbě ten správný. Mohu ležet, sedět, stát, ale jsou i chvíle, kdy cítím, že bych měl pokleknout. Jestli mám oči otevřené nebo zavřené,ruce sepnuté, zdvihnuté nebo volně podle těla, to není důležité. To podstatné je upřímnost, uctivost a očekávání.

Jak často se má člověk modlit, Bible také nikde neříká. Židé se modlili třikrát denně. Také tady platí, že když je někdo můj přítel a je mi s ním dobře, pak čas s ním budu vyhledávat. Je dobré mít v životě rituály a zvyknout si na pravidelný čas. Pokud si totiž tento čas nevyhradím, pak jej většinou naplním jinými, také „potřebnými“ věcmi.

Nemůžeme očekávat, že Bůh bude vyslýchat všechna naše přání. On ví, co je pro nás dobré a kudy nás v životě vést.

Jan ve svém dopise napsal toto:

Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí.

(1. Janova 5,14)

Nechat rozhodnutí na něm, je to nejlepší, co můžeme udělat. On na rozdíl od nás vidí do budoucnosti. Hledejme jeho vůli.

Závěrem chci vyprávět jeden skutečný příběh. Stal se v roce 2008. Britský pilot Jim O´Neill, který letěl letadlem Cessna, dostal během letu lehkou mozkovou mrtvici. V důsledku toho ztratil zrak. Přestal vidět, když byl se svým strojem nad jihovýchodní Anglií ve výšce asi 1700 metrů. Nezačal však panikařit, ale vyslal nouzový signál a popsal svou situaci. Okamžitě mu na pomoc přiletěl pilot RAF Paul Gerrard, který právě končil cvičný let. Na základě Gerrardových pokynů se dostal Jim k přistávací ploše, ale při prvním pokusu přistát se odrazil od země a znovu se vznesl. Napodruhé se stalo totéž, podařil se až třetí pokus.

Jak se Jimovi podařilo přistát? Měl radiové spojení a důvěřoval pokynům, které slyšel.

Myslím, že je to skvělý příklad pro modlitbu: navázat spojení s Bohem a pak mu důvěřovat. Když to uděláme, bezpečně nás navede na „přistávací dráhu“ života.