utopie

Náš Facebook Newsletter

Naše projekty

www.hopetv.cz

www.awr.cz

www.adventiste.cz

Proč musel Ježíš zemřít?

Někdy můžeme od křesťanů slyšet větu: „Ježíš přišel, aby zemřel za naše hříchy.“ Myslím, že většina nevěřících lidí tomu nerozumí. Logicky se ptají: „Jak by mohl před 2000 lety zemřít někdo za moje provinění? A hlavně proč? Vždyť já jsem nic neprovedl.“ Pokusíme si dnes na tyto otázky odpovědět.

Když jsme hovořili o tom, co je to hřích, dozvěděli jsme se, že hřích je stav myšlení. Je to stav, ve kterém se už rodíme. Každý, kdo přijde na tento svět, má sklon k hříchu. Můžeme to pozorovat už u velmi malých dětí. Nikde zlo neviděly, nikdo je to neučil, a přesto u nich můžeme sledovat vztekání, sobectví a mnoho dalších negativních projevů. Pouze první lidé se narodili (byli stvořeni) se vztahem k Bohu, tedy bez sklonu ke zlu. Po pádu do hříchu už nikdo. Teprve jak rosteme a seznamujeme se se světem, snažíme se, anebo nesnažíme Boha hledat.

Bible říká toto: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5,12)

Tím jedním člověkem byla Eva (a pak Adam). Smrt přišla jako důsledek pádu do hříchu. Člověk neměl umírat. Bůh na počátku lidi před hříchem varoval a oni znali, jaké by byly důsledky. Přesto se nechali podvést padlým andělem. Jak se to stalo?

Když byl člověk stvořen, ve vesmíru již začala Luciferova vzpoura. Satan věděl, že nemůže člověka pronásledovat, kde se mu zachce. Bůh mu to nedovolil. Čekal proto na okamžik, kdy někdo z lidí neposlechne a přiblíží se k zakázanému stromu. To bylo jediné místo, odkud je mohl oslovit. Věděl také, že kdyby s nimi hovořil jako anděl, neuspěl by. Adam i Eva věděli o jeho vzpouře. Když přišla možnost oslovit je, vzal na sebe podobu hada, který mluvil. Člověk naslouchal a nakonec uvěřil jeho lži.

Lidstvo bylo infikováno hříchem. Jeho důsledky vidíme všude kolem nás.

Co měl v tuto situaci Bůh udělat? Miloval člověka. V minulých lekcích jsme si řekli, že vsadil na čas a lásku. Čas ukáže charakter satana a charakter Boha. Lidé i nebešťané na to musí přijít sami. Ne z donucení, ne vyhrožováním, ne tvrzeními a prohlášeními, ale vlastní zkušeností. Bude to bolestivá, ale jediná správná cesta.

Nikdo z nás dnes nemůžeme za to, v jakém stavu se rodíme. Tedy že přicházíme na svět bez vztahu s Bohem. Bylo by krajně nespravedlivé, kdyby Bůh řekl: „Je mi líto. Jste hříšní lidé a nemůžete být zachráněni.“ Anebo: „Musíte dosáhnout dokonalosti, a pak vám odpustím.“

Na druhé straně ani nešlo, aby Bůh řekl: „No, vždyť se vlastně nic nestalo. Odpouštím vám.“ Hřích totiž přináší smrt. Řečeno jinak, důsledkem narušenéhovztahu s Bohem je umírání. Nikdo nemůže žít trvale bez vztahu s tím, kdo je dárcem života! Člověk se rozhodl žít nezávisle na Bohu, a důsledky jsou tragické. Bůh nás netrestá smrtí. Smrt je přirozený důsledek.

Je to podobné, jako když se někdo rozhodne vyskočit z okna. Není třeba, aby jej za to ještě někdo trestal. Smrt přijde jako přirozený důsledek jeho rozhodnutí.

Nikdo z nás nemůžeme za to, že jsme hříšní. Bůh to dobře ví, a protože nemohl nad zlem v našich životech jen tak mávnout rukou, rozhodl se udělat něco sám.

Text Bible říká: A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. (Římanům 5,18)

Tím jediným proviněním byl čin Adama a Evy na počátku. Tím jediným činem spravedlnosti byla smrt Ježíše Krista před 2 000 lety. K čemu vlastně došlo?

Když člověk zhřešil, Bůh jej v tom nenechal. Rozhodl, že na sebe vezme podobu člověka a přijde na tuto zem.

Bible říká: Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu... (Galatským 4,4)

Narodí se jako malé, bezbranné dítě. Ne v bohatství a přepychu, ale chudým lidem. Chtěl, aby mu lidé naslouchali ne proto, kdo je nebo co má, ale proto, co říká. Ti, kteří jej následovali, za ním neměli jít pro vidinu moci a slávy, ale z lásky. Ne vypočítavost, ale touha po změně, touha být jiný, lepší, podobný Bohu, to je ten správný motiv.

Zkusme si tu scénu představit. Celý vesmír s napětím sleduje, jak se Bůh vtěluje do člověka a přichází do naprosto nepřátelského prostředí. Satan velmi dobře věděl, kdo je ten malý kluk narozený v Betlémě. Věděl, že přišla jeho chvíle. Nyní se může pomstít. Má ho na „svém hřišti“. Satan obvinil Boha, že se podle jeho zákonů nedá žít. Teď dokáže samotnému Bohu, že toho není schopen. Každý musí zhřešit. Ježíš přišel, aby ukázal, že to může být jinak. Přišel, aby se odhalil pravý charakter ďábla. A ten se projevil hned po narození. Skrze krále Heroda nechává povraždit v Betlémě všechny chlapce do dvou let věku. Když se mu nepodařilo Ježíše zabít, snaží se jej mnoha způsoby v průběhu jeho života svést k hříchu. Nakonec se mu podařilo jej zabít. Jeho nenávist byla obrovská. Všem ve vesmíru bylo jasno. Bůh miluje člověka a satan je lhář.

Tím, že Ježíš zemřel (nikoli však za vlastní provinění, protože on nezhřešil ani jednou), tak nás zachránil. Hovoříme o tom, že naše hříchy vzal na sebe.

Bible říká: Tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.(Židům 9. Kapitola, verš 28)

Všemu do detailu nerozumíme, ale víme, že tím, co Ježíš udělal, nabídl každému záchranu. Udělal to, co my jsme udělat nemohli. Ne vlastní vinou jsme se do hříchu dostali, a proto ne vlastním úsilím se hříchu můžeme zbavit!

Jak se tedy můžeme hříchu zbavit? Je něco, co přeci jen udělat musíme?

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)

To, co od nás Bůh očekává, je VÍRA. O tom, co víra je, jsme již hovořili. Je to spravedlivé, protože věřit může každý. Ať je chudý, nebo bohatý. Vzdělaný, nebo nevzdělaný. Zdravý, nebo nemocný. Každý, kdo přijme Ježíše za vůdce svého života, vyzná svá provinění a touží po změně svého života, bude zachráněn. Dokonce budou zachráněni lidé, kteří Boha nikdy neměli možnost poznat, ale žili podle svého nejlepšího svědomí.

My lidé někdy máme sklon posuzovat, který hřích je větší a který není až tak závažný. Krádež dokážeme odpustit, ale vraždu už ne. Pomluva je možná pro někoho méně závažná než krádež, ale zanechává za sebou tisíce zničených životů. Když se dívám na zprávy a sleduji, jakých krutostí jsou někteří lidé schopni, všechno ve mně vře. Neváhal bych zvednout ruku pro trest smrti. Když nad tím ale přemýšlím, pak si říkám, že nemám právo to takto posuzovat. Jedině Bůh zná pohnutky a ví, zda člověk prožil opravdovou proměnu. On je zárukou toho, že kdo bude zachráněn, je jiný, lepší člověk.

Když jsem sloužil jako duchovní v Poděbradech a dojížděl do Kolína, přišel na můj biblický kurz Zbyněk. Když lidé odešli, on zůstal, a tak jsme spolu hovořili. Byl čerstvě propuštěn z vězení. Hledal Boha a toužil po odpuštění. Jeho vyznání mi vyrazilo dech. Byl jedním z dvojice vrahů, kteří v Kolíně 26. října roku 1989 vyvraždili celou rodinu jeho komplice Jiřího. Ukradli zbraně a zastřelili otce, matku, babičku a sestru. Má takový člověk ještě nějakou naději? V době spáchání tohoto činu jim bylo 17 let. Když se se mnou Zbyněk setkal, hledal práci. Zanedlouho pak odešel do Prahy dělat svářeče. Od té doby jsem o něm neslyšel. Bůh však o něm ví a i pro něho má nabídku odpuštění. Tam, kde je touha po změně, vyznání hříchů a změna myšlení, je i Boží odpuštění. Tomuto tématu se budeme věnovat v jedné celé lekci.

Král David se také stal vrahem. Zalíbila se mu vdaná žena, a proto nechal zabít jejího manžela. Žalm 51. je jeho vyznáním. Všimněte si, co David prožíval.

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův,

když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!

Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále.

Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.

Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost.

Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.

Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal.

Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti.

Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!

Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.

Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.

Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože,

Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost.

Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.

Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží.

Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“(Žalm 51,1–19)

Ježíš se znovu vrátí a zachrání všechny, kteří nenávidí zlo. Aby mohl být člověk vysvobozen, musí prožít proměnu charakteru. A tato změna probíhá, když s Bohem udržujeme blízký vztah, tedy když mu důvěřujeme. Je na každém z nás, pro co se rozhodneme. Jsme svobodnými lidmi. On pro nás udělal všechno. Připravil cestu, po které můžeme vykročit. Uděláme to?